Narodil jsem se v Praze, kde jsme žili sedm let a já tam vychodil první třídu. Pak jsme se přestěhovali do Živanic, vesnice kousek u Pardubic.
Lyžovat jsem začal ještě před třetími narozeninami. Na ledovec jsem s tátou poprvé vyrazil když mi bylo pět, trávili jsme na horách víkendy, nejlepší byly ty prodloužené. Od rána do večera jsme lyžovali, mě to bavilo tak, že jsem nikdy nechtěl jít z kopce. Když se zavřely vleky, chodil jsem pak aspoň „bagrovat“ do velkých hromad a vracel se celý černý od špinavého sněhu od aut.
Závodně jsem začal lyžovat v sedmi letech a už jsem u toho zůstal. Vlastně to ale byla náhoda, když jsme s tátou byli na rakouském ledovci Pitztale. Potkali jsme tam závodní tým Harrachov a já se s nimi poprvé svezl v bránách. Najednou jsem koukal, že závodní lyžování existuje už pro děti. Postupně jsem zkoušel obří slalom a začal jezdit na první závody.
Když jsem přešel z osmiletého gymnázia na Sportovní gymnázium v Pardubicích, šlo o moment, kdy jsem si řekl, že do toho jdu naplno. Bylo to těžké rozhodnutí, ale taky nejlepší, jaké jsem mohl udělat. Otevřela se mi možnost dělat kondici dvakrát denně, mít volnější režim ve škole a mít větší objem na lyžích. Velký dík patří učitelům, kteří mi vyšli ve všem vstříc.
Asi nikdy nezapomenu na MS juniorů v roce 2019, které se konalo v Itálii (Val di Fassa), kde jsem jel rychlostní disciplíny a alpskou kombinaci. Byl to takový střet s realitou, první rok v juniorech a proti mně kluci klidně o čtyři roky starší. Jezdili výborně, ale v hlavě mi zůstávali hlavně kopec a trať. Šlo o první závod, kdy mi došlo, že lyžování není jen o tom porazit soupeře, ale hlavně překonat sám sebe. Byl to masakr. Trať se polívala vodou, aby se nerozbila a na těch místech se vůbec na lyžích nedalo udržet. Tohle byla obrovská zkušenost, která mě posunula dopředu.
